Tvých očí lesk tak srdce jal,
jak kdyby meč mi v ňadra ťal,
ba jakoby mi srubnul hlavu;
vždyť bezhlav chodím tam a sem
a zdám se býti strašidlem
dvořanstva zvědavému davu.
Tvých očí žár tak v hruď mi pad’
jak blesku okřídlený had,
jak divý oheň, vše jenž ničí,
já cítím, kterak v žilách mých
plá ve všech krve krůpějích
a mozek zžehá mi a syčí.
Jak zbavit se těch děsných muk?
Co veselí, co číší zvuk?
To nemírní mých duše hněvů,
jen při ohlasu zlatých strun
jak Saul, jenž o svůj bál se trůn,
klid září z tanců tvých a zpěvu.
Ó tancuj, zpívej zas a zas,
či nedbáš mojí hlavy as,
chceš jinou? Nuže, staň se chvatem,
vždyť šílenstvím jsem pro tě jat —
a hlavu prorokovu kat
v síň nesl na talíři zlatém.