Nevyzpytné moře obraznosti,
jehož v náruč nemůž’ sevřít břeh,
jednu věčnou píseň, — té mi dosti, —
ze svých zlatých vln mi vážit nech’.
Pak nechť bouře z pozemského stanu
po všemmíru roznese můj prach:
napřed vím, že jiskrou světla vzplanu
v nových světů slunných končinách.