Milý Švando, zadudej!
Vyženeš nám klopoty,
které máme z roboty.
Tvoje dudy, známo všudy,
čarodějný mají měch:
splaší trudy, vzpruží údy,
sílu vzbudí v ramenech.
Milý Švando, zadudej!
Tvoje hra nám probudí
nadšení žár ve hrudi.
Tvoje dudy, známo všudy,
čarodějný mají měch:
parob chudý, hněvem rudý,
okovy své strhá v spěch.
Švanda dudá do kola.
Kdo těm zvukům odolá?
Jak to šumí, jak to víří,
prsa dmou se, vlní, šíří,
oko divým žárem plá.
Dívkám vlas jak prapor vlá.
Kam se děly vzdechy, stony?
Měchů čarovnými tóny
změnily se v jásot, ples.
Či se ráj dnes v krčmu snes?
Do mozolných, tvrdých dlaní
rozkoš plyne bez ustání,
proudí z kyprých, dívčích těl.
Proud by větší sílu měl,
růžný ret se tiskne k retu.
V mocném skoku, prudkém letu,
v bouřném reji, dále spějí.
Rty se chvějí, vssati chtějí
všechnu vláhu opojnou.
Každý myslí výbojnou
vyrvati chce nebi ráj.
Dál, dudáčku, dále hraj,
dál, dudáčku, hody stroj.
— Čelo pálí horký znoj. —
Ať si pálí, buď jen dbalý.
neustálý ať se valí
bouřný rej!
„Dost jsem hrál, půjdu dál,
úkol svůj jsem dokonal,
nadšení vám vzbudil žár,
zostřil vaší pomstě spár —
dost jsem hrál, půjdu dál,
úkol svůj jsem dokonal.“
Po čase ret šeptá retu:
„Švanda je tu, Švanda je tu.“
Ruka jak dřív mozolná,
otrocká a nevolná
vztahuje se ku Švandovi:
„Potřebujem oheň nový,
tebou vzňatý v prsou zhas.
Zahraj, Švando, zahraj zas.“
Švanda cítil v srdci žal,
povzdech se mu z hrudi dral:
„To mne bolí, to mne trudí,
krátký dech že máte v hrudi.
Ach co platno, svojí hrou
bych vás budil kouzelnou?
Nadšení vám zhasíná,
sotva pláti začíná.
Milovať dřív hleďte vlasť,
nade všecko volnosť klást.
Nadšení žár, milé děti,
můžete jen udržeti
láskou k vlasti, svobodě.“
Vzdechem řeč svou provodě
Švanda víc nám nedudal,
zasmušen se dále bral.
Okovy nám zdrtil Čas.
Lásku k vlasti sice máme,
nadšení nám schází zas.
Tu si mnohdy vzpomínáme,
když nám žal hruď zachvátí:
„Kéž se Švanda navrátí!“