Před Tebou, tichý mysliteli,
pokorné k zemi vzdorné čelo skláním:
let ducha Tvého postihnouti smělý
jest duše mojí jediným jen přáním!
A není v světě krasšího mi ráje,
než co vykouzlí snivá duše Tvá,
kde slunce svit, jenž v šeru lesa hraje,
krůpějku rosy v démant změnit zná.
Tvá píseň orlem ve blankytu mizí
a motýlem zas hraje na květu,
ni duše hlubiny jí nejsou cizí:
kras plno tam, kde kmitla v přeletu.
To nejkrasší, co skryto v lidské hrudi,
ku rodné zemi svaté lásky cnost,
snů ševelem i bouří vzletu budí,
učíc nás znáti vlastní velikost.
Ó básníku, Ty’s slzou lásky Boha,
již uronil ve chvíli nejsladší!
Na prahu duše Tvé, jíž kloní má se noha,
jen chvilku stát — to k štěstí dostačí.