Červená se mládí zpomínka
ze paměti prohlubiny
jako v sadě pozdě na podzim
na větvicích jeřabiny.
Pohnutím se chvějí údy mé
nad tou vnadou, nad tím plesem,
chvějí jako větve bezlisté,
vichřice když letí lesem.
Kdež ten čas, kdy radost bouřlivou
zvířil ve mne obraz jeden…
teď má mysl — ticho jesenní,
a v mém srdci — světlý leden.
A ten led je čistší nad křišťál,
a mé nebe — hvězda pouhá,
že mi pro čas mládí odkvetlý
vskutku nezbývá než touha.