Létá holubice,
družička bílá,
nahoru, dolů zas;
co v křídlech síla,
všechnu ji napíná,
všechnu ji shání,
dřív musí doma býť
než po klekání —
s potravou u holátek,
dětí svých, holoubátek!
Než — tu slyš — v dáli hluk…
Vichřice lítá
zvěsť nese, brzo že
bouře již hbitá
zachvátí krajinu.
Ve svojím letu
nebude šetřiti
jarního květu —
za to dá ku radosti
svěžího ve hojnosti.
Letí holubice.
Stromy jí kynou:
„Zachraň se pod námi!“ —
Ona však jinou
písničku v srdci má
pro svoje dítky,
nehledí na stromy
a jich pobídky,
spěchá jen ku holátkám,
dětem svým holoubátkám.
Neslyší bouře hluk,
necítí deště, —
napíná síly své,
ještě — a ještě —
konečně umdlena
k milým se sklání,
je doma dříve již
než po klekání. —
Ráno jsme nalezli
ve teplém hnízdečku
holoubat maličkých
mrtvou jich matičku.