Slavně, zvučně v šíř i v dáli
znějí zvony kostelní
přes pole a lesy, skály
v svaté ticho nedělní.
Jest, jak by to hlaholení
snášelo se s blankytu,
jako snění, jako chvění
s nadzemského pobytu.
Teď to hrá a teď to volá
a teď mocně zaplesá, —
a to srdce neodolá,
musí s nimi v nebesa!
Vzhůru, vzhůru letí,
náhle svatou jato zbožností,
tam k té výši neobsáhlé
až ke bránám věčnosti.
Tam, když dávno zemskou tiší
už ty zvony dozněly,
dlouho ještě, dlouho slyší
modliti se anděly.