U lesa stojí nezbořený ještě,
dán větrů svévoli a ostnu deště,
druh lidských nářků, svědek lidských přání
i tichých modliteb a odříkání.
A zpustnul. — V oknech roste tráva,
a uvnitř noc jen těžkodechá spává.
A večer-li se mimo béřeš k chýši,
tvůj snivý duch krok tichý v lese slyší,
jenž ku té straně jde, kde kostel stojí.
Ty mníš, že mnich to jde. Vše v mír se pojí,
krok zmlká zvolna, lehce vrznou dvéře,
víc kroků slyšíš, lid se na mši béře.
Pak varhan zavzní zvuk a lidí zpěvy,
pak jak bys viděl veské kráčet děvy,
jež s hochy jdou, dál ženy s lící hebkou,
pak statné muže, kmety s lysou lebkou,
a slyšíš kněze hlas i zvonku znění,
ze dveří kostelních posvátné pění,
mníš, »Svatý Václave!« že zní ti k sluchu,
a starou českou mši zas slyšíš v duchu.
A staneš dojat, krok tvůj maně vázne,
pak pátrá po kostelní stěně prázné;
nasloucháš… Zmizí vše. Pak hlédneš maně,
kráčeje cestou dál, k té lesní straně,
kde kostel stojí: tam noc černá leží,
a hvězdy planou nad gótickou věží.