Ty doubravo, moje doubravičko,
ty doubravo, moje zelenoučká!
k čemu žes ty ráno zašuměla,
k čemus svoje větve ověsila?
Z tebe, z tebe, z doubravičky milé
ptáčkové maličcí vylétali;
pozdržel se jen jedinký ptáček,
ubohá, žalostná žežhulička.
Kuká ona smutně dnem i nocí,
ani chvilkami se nezamlčí;
žalobu si vede žežhulička
na záhubce sokola jasného,
rozboural on její teplé hnízdo,
a rozehnal její malé dítky,
malé dítky, malé kukavičky,
po jedlinách i po březovinách,
po lese šírém, po ořešinách.
Sedí v světnici smutné děvčátko,
sedí ve vysoké krásná dívka,
pod vyroubeným pod okenečkem,
hořce pláče, jak by řeka tekla,
slzy roní, jak by pramen proudil;
krásné sobě stěžuje děvčátko,
na cizého mládence milého,
že kdy přijel zdaleka neznámý,
ji od otce, máteře odloudil,
že kdy rozmilé zavez děvčátko,
do té cizé daleké krajiny,
ach, do cizé, daleké, neznámé,
že zavez ji, nyní chce opustit.