Aneb zhořte ňádra, v plápol stlete
jiskrou touto prudce rozžatou,
aneb zmaťte mysl přepjatou,
neb už nelze krýti, co mne hněte;
Dítě kojí kvítí, tebe kmete
city vroucí více nematou,
muži žena outlých odplatou
ctností krásný věnec štěstí plete:
Láskuliž jen věku mladého
zval by hříchem rozum šalbou mámen,
lásku tuto srdce čistého?
Takto toužím v trudné nevoli,
ano blesk dvou liliových ramen
ústa zamkne slovem: „Nikoli!“