Z jara nech tě světí, libý chládku,
večer s větve píseň slavíka,
v létě ať se tebe netýká
Perun hněvný veda s živly hádku;
Každou jeseň nech i ze zůstatku
roucha tvého zlato vyniká,
v zimě chraň té zhouba všeliká,
strome svátý, lásce na památku:
Žij jen dávný děde, blízkou koje
údů i let břímě studničkou,
aniž ostré pocit vraha zbroje!
Nebs ty svědek, když mi ona troje
slova prvou všeptla hubičkou:
věčné, věčně, věčně, srdce moje!