Krásně jsem já dcerka
z rodu chudobného,
přece chtít nebudu,
ani si nevezmu
mládence každého.
Mládence každého,
který pyšně chodí,
ten by si nevšímal*)
mé matičky chudy.
Má matička chudá
těžko mne chovala,
za jeden groš, za dva
chleba kupovala.
Když mne vychovala,
lidé nás sužujou;
mně i mej matičce
srdce zarmucujou.
„Ach dcero má, dcero!
copak jsi myslila,
že jsi se do lásky
tak zamilovala.“ —
Ach, tu moji lásku
neuhasí ve mně
ani ten deštíček,
co se přes les žene;
co se přes les žene,
přes zelené pole —
tamť je vorávalo,
když za mnou chodilo,
potěšení moje.
Já byla upřímná,
ty jsi byl falešný;
Bůh ti štěstí nedá
na děvčátka hezky.
Bůh ti štěstí nedá
na tom tvém statečku,
že jsi mne ošidil
služebnou děvečku.
Služebná děvečka —
což ta mnoho zkusí! —
V službě ledakoho
poslouchati musí.
Když ho neposlechne,
všickni po ní pasou;
jak slovíčko řekne,
je to mezi chasou.