Jaké to loučení,
zlaté potěšení,
jaké to loučení s náma bude?
Když od sebe půjdem,
plakat oba budem,
ach, kterak na sebe zapomenem?
Zapomenem přece,
ale kterak těžce,
moje nejmilejší zlaté srdce!
„Jaké to srdce máš,
že mne připomínáš,
že mne připomínáš na rozcházku.“
Snadné vzpomínání,
když nám naši brání,
abych k vám nechodil, že nedají.
„Kdo nás koliv vidí,
každý se nám diví,
kam se veselost naše děla?“
Za hory, za lesy,
ach má nejmilejší!
za hory, za lesy zaletěla.
Když jsem šel přes pole,
nasil jsem koukole,
vyrostli mně z něho nepřátelé.
Svět se se mnou točí,
každý na mne sočí,
žádnej mně nepřeje černé oči.