U srdce doma bodlo matku.
Do jizby jakby vstoupil duch.
Myšlénky její bloudí v zmatku —
Co z toho bude, ví sám Bůh?!
Snad padl syn, hoch odvážný a smělý,
snad zmrzačený na svůj život celý
štká bez pomoci na umrzlé zemi.
Duch matčin zmítán předtuchami těmi,
svým dálkou nepřervaným svazkem duší
cos hrozného a děsivého tuší.
* * *
Děj se vůle boží, matko! Skonal! Přej mu nebe —
S posledním svým vzdechem těžkým na mysli měl tebe.