Po třetí již vonná lípa —
po třetí už zkvítá,
darmo svatební věneček
panna bledá splítá.
Tam pod lípou u mezníku
s bolestí sedává,
s touhou v dáli na stežičku
po hochu vzhledává.
Věnec na hlavinku sází,
očko slza kalí,
jako perla po bledé se
tváři dolů valí.
Když pak první tmavým rouchem
hvězda se prodírá,
smutně zpět se do komůrky
Lidunka ubírá.
Třikrát to na okno klepe,
půlnoc temně bije.
„Hoch můj umřel!“ vzkřikne dívka,
bol jí srdce ryje.
Z mutné tváře růže prchá,
vadne mladost svěží;
dřív než třetí ráno vzplane,
na prkně již leží.
Bílými fábory krášlí
dívky družku mladou,
svadlý svatební věneček
smutně na hrob kladou.
Poslední květ z vonné lípy,
vítr na něj chvěje
a Lidunce hrobní píseň
bolně slavík pěje.