Šel Pán Ježíš z Boží rady
Getsemanské do zahrady.
Do zahrady do zelené,
Jeho potem posvěcené.
Kde pro hříchy všeho lidu
měl být vydán v ruce Židů.
Šel Pán Ježíš před svítáním,
svatý Petr kráčel za ním.
Pán Ježíš si nezavzdychá,
svatý Petr pláče z ticha.
‚Nechtěj, Pane, na smrt jíti!‘
„Otec můj chce tak to míti.“
‚Prohřešil se Adam tuze.‘
„Mělť za to již po zásluze.“
‚Lidé hřeší víc, než Adam.‘
„Proto za ně život skládám.“
,Až Tvé tělo z mrtvých vstane,
do nebe je nepusť, Pane.'
Pán se usmál vlídně, tiše:
„Dal jsem tobě klíč své říše!“
,Za ty klíče díky, Pane —
nikdo se tam nedostane!'
Svatý Petr zvolal v hněvu,
— Pán naň pohled’ bez úsměvu.
Potom kráčel mlčky dále,
svatý Petr za ním stále.
Hle však, Pánu za šlépějí
zlaté květy vyrážejí.
Stkví se v trávě Getsemanské
jako mušky svatojanské.
Až zahrada plna kvítí
a v každém se slza svítí.
‚Pane, řekni, co to značí?‘
„Nad tvým hněvem, Petře, pláči.“
‚Co ty květy všelijaké?‘
„To ti, Petře, řeknu také:
Já se na smrt odevzdávám,
květy tady zanechávám,
By mluvily k srdcím lidí,
až mne země neuvidí.
Neb, kdo květu porozumí,
také moje slovo umí.
Na květy kdo s láskou shlíží,
Bohu, lidem neublíží.
Na svět celý s láskou zírá —
sám si nebe otevírá!
A ten žlutý kvítek tady
Getsemanské do zahrady
Já ho zasil na znamení
vykoupení, odpuštění.
Každým jarem bude kvésti
v čas, kdy musel kříž jsem nésti.
Ale znakem, Petře, stále
bude též tvé lásky malé.
Za trest pak tvé víry chudé
Petrklíčem zvát se bude!“