Hle, zlaté oči Noci v moři, jež je houpá,
se třpytí jako v nebi klidně zvlněném,
dech plný klidu, kterým vře vln modrých sněm,
se mísí v teplý vzduch, kde tratí se,jak stoupá.
Vod živých zdroje, které v hustých růžích tekou,
jež pod záchvěvem lehkým třesou mechem svým,
ruch jemný, ševel budí zvukem kouzelným,
že roste mír jim kolem a dál proudí řekou.
Do hedvábných hnizd hloubi hrdličky se kryjí
i marianské ptáče, rýže plachý host,
oranžů vůní zpité, jichž plá kolem skvost
pod křídlo otevřené tulí hebkou šíji.
Za oponou hor strmých, mlčelivých štítů
na východ, v perleťových jenž se koupá mhách,
svou bělost rozlévajíc mráčku na vlnách
se otevírá luna v oslnivém svitu;
Co jako jedním skokem z propasti své mhavé,
by zářný trysknul balvan ve vzduch zavěšen
ční nepohnuté horstvo nad tiš mořských pěn,
vrhajíc velký odlesk valné hmoty tmavé.
Ó, nevýslovný míre! Noci! Božský spánku!
Ó, chvějící se světy v zlatě tichých vln!
kdo opojením vaším posvátným je pln,
v ně rád se vždycky vrací do snů, bez červánků!