Bílé zoubky
jako kroupky,
lesklé jako perličky
Jaroslav měl maličký.
Vždyť je stále
ku své chvále
čistil čerstvou vodičkou,
veden k tomu matičkou.
Kurku s chleba,
ořech třeba
kousať, louskať jimi moh’,
tak měl pevné zoubky hoch.
Škoda, škoda,
zlá nehoda
potkala jej chudáčka
hodného už školáčka.
Kdysi spěšně
jedl třešně,
na pecičku přišel zub,
zabrněl a trochu lup’.
Od té doby
jenom zlobí,
jak dřív kousať nechtívá,
hýbá se a bolívá.
„Trp jen trošku,
milý hošku,
zoubek z ústek musí ven,
tak ti bolesť zajde jen!“
Z příze svitku
vzala nitku,
uvázala na ni zub,
ptá se matka: „Trh neb škub?“
„Trh“ — a rázem
cvak’ zub na zem,
a to náhlé trhnutí
bolelo jak štípnutí.
Vesel skočil,
jak zub zočil,
co to bylo poplachu,
po bolu má, po strachu!
Tatíčkovi
hned to poví,
trpěliv že umí být,
pospíchá se pochlubit.
A dál v plese
zoubek nese
zavěšený na nitce,
ukazuje sestřičce.
Matka vece:
„Teď do pece
babě z kosti potravu
zoubek svůj hoď přes hlavu!
Za dar levný
dá ti pevný
jak železo zoubek zas
za nějaký krátký čas!“
Pravda byla,
jak pravila
máť, kde vzal se tu se vzal,
nový zub se proklubal.
V řádce zoubky,
bílé kroupky
má zas Jaroš maličký,
všechny jako perličky.