„Zda byla tady již?“ se tážu stromů,
i laní jdoucích z noční toulky domů.
Pod vrbou stojím, již kreslila včera,
jsem u křoví, kde jistě za večera
si sedla, blankyt v očích, květy v klínu.
Na stezce, plné paprsků a stínů,
zda vstříc mi přijde, sama paprsk zlatý?
Jak cítím hořce osten její ztráty!
Keř zachvěl se, kol voní tráva suchá…
Hle, krása přírody, sny mého ducha,
jak tíhnou k ní jen! První úsvit ranní
mně na průsvitné kmitá její skráni,
dech lesů jde z ní hluboký a svěží,
klid poledne na čele jejím leží
a noc, když staví nad lesem spěch kroků,
jde na lov snů, jež bloudí v jejím oku.