Zastři rouškou okénko své v noci!
Měsíc po nebesích stoupá tiše,
do okénka hledí z hvězdné výše.
V směvnou jemu tvář jsem zíral němě,
sladké chtění rodilo se ve mně,
cítil jsem, jak v spící vnadnou tváři
celuje tě sladko stříbrnou svou září, —
zastři rouškou okénko své v noci.
Zastři rouškou okénko své v noci!
Měsíc zřel, jak bílá tvá je šíje,
slouchal tajně, jak ti srdce bije,
líbal ručku, líce ti a čelo,
líbal, kochal, až se k ránu mělo,
a tak vřelé jeho milování, —
loučiv se on plakal s rosou ranní!
Zastři rouškou okénko své v noci.