Jak to slunce dohořívá!
Kmet se na ně vlídně dívá,
Za hory jak zapadá:
Zapadá, ach, zapadává,
Němou kmetu známku dává,
Že i proň hrob vyhledá.
Vyhledá, ach, čirotemný,
Neb jak švárný tak i jemný
Musí hrobu kosti dát;
Než kmet hořem nic nepláče,
Jeho oko jasně skáče,
Jakby chtělo věčně plát.
Aj, však bude věčně pláti!
Než dřív musí v hrobě zráti,
Co věčnosti připadá:
Proto kmet vždy pleše, jásá,
Chválu svému tvorci hlásá,
Když slunéčko — zapadá.