Dávno že již veršů nijakých jsem tobě neposlal,
Básníkem líným, Sturne, mě rychle zoveš.
Patř jen, jak mi šafář oznámiti právě přichází,
K senoseči mnoho ruk louka že potřebuje;
Patř, jak žíto dozrávajecí k srpu zakřivenému
Všeckny zanímá mé smysly a péči celou.
A k tomu ještě na blízku divá zbraň Marsova chrastí,
Lyru tichou chraplavá polnice přehlukuje.
Jakže, prosím, můj Sturne milý, zatopen těmi proudy
Foebovi obětovať, a pěti písně mohu?
V nesnázích takovýchto oněměla Musa Marona,
Maeončan zletilý, Naso podobně mlčel.
Odsuzovať nechtěj a viniť z lenivosti starého
Soudruha; zasloužíť, bys jemu to prominul.
Jak mile však tito přívalové poněkud poutichnou,
Pošle ti básně: ale dříve ty pošli mu svých.