Jsou lesy, daleké, klečící lesy,
a deště padají na ně, deště dlouhé zádumčivé,
a noci, sychravé, bázlivé, klečící noci jsou
a mračna nad nimi klekají k obydlím básníků opuštěných
a větry, studené staré a belhavé větry
klepají tiše berlami na stěny Samot nejzapadlejších…
V těch hodinách ticha,
kdy kyvadla úzkostí na zdích umlkají,
v těch hodinách hrůzy,
kdy chorobné oči básníků náhlou předtuchou umírají,
v těch hodinách temnot,
kdy pohltí se náhle shýbnuté mraky
a puklinou vidět je opálové prsty Tvé všemocné ruky,
v lichotných vlnách měsíce, jež mají zavlhlou sugesci cínu,,
v těch hodinách strachu,
kdy světlo v mé svítilně Tebe se bojí,
a prsty mé schvacuje závrať pokorně k Tobě sepnouti je,
v těch hodinách pozdních,
těhotných Bázní a Děsem,
slyš, Bože můj,
modlitbu nesmělou melancholickou.