1. Bůh sám jest naše útočiště,
Náš hrad, když nám se v mdlobě stýště;
Onť pomoc nám vždy hotová,
V čas soužení nás zachová.
A protož nebudem se báti,
I nechať země hned se zvrátí,
Nechť hor se základ zpřevrací,
A do moře se pokácí.
2. Byť ječely i mořské vody,
A způsobily mnohé škody;
Byť pak se strhly přívaly,
Až by se hory pukaly:
Však město Boží potůčkové
A čerství těší pramenové,
V němť stan svůj má sám Nejvyšší;
Tak před bouří jest v zátiší.
3. Bůh sám jest vždy u prostřed něho,
Takť nepohne se z místa svého;
Bůh jeho štít i naděje
Vždy na pomoc mu přispěje.
Ač hrozně hlučí národové,
A trnou říší základové:
Jakž Páně hlas se ozývá,
I hned se země rozplývá.
☛4. Ač děsí, hrozí svět, i mámí,
Však zástupů Pán vždy jest s námi;
Bůh Jákobův, náš pevný hrad,
Odvrátí od nás každý pád.
Nuž pojďte, vizte skutky Páně,
Jež vykonává na vší straně;
Jak utěšené krajiny
Hned obrací Pán v pustiny.
5. Pán seká kopí, jež nám hrozí,
Svým ohněm pálí zbrojné vozy,
Zbroj láme, luky kazívá,
Tak přítrž bojům činívá;
Řka: Upokojtež se, a vězte,
Já sám že Bůh jsem, mne se děste;
Jáť nad národy nad všemi
Vyvýšen budu na zemi.
6. Pán v laskavosti své nám známý,
Sám zástupů Bůh jest vždy s námi,
Pán národů všech panovník,
Náš smírce, Bůh i smilovník;
Svou naději v něm samém kladem,
Onť vysokým nám vždy jest hradem;
Bůh Jákobův nám přistojí,
A dá nám slávu po boji.