Myť ušima jsme slýchávali,
Což otcové nám říkávali
O skutcích, Bože, plných chval,
Ježs za dnů jejich činíval.
Tys vyhnal z země pohany,
Jižs lidu svému zasliboval;
Lid potřels v počtu náramný,
Své však jsi stále rozplozoval.
2. Svým mečem země nedobyli,
V níž bezpečně se usadili,
Ni síla jejich ramene
Kdy zmohla zpurných plemene;
Jen rámě tvé i pravice
A světlost tvého obličeje,
Neb milovals je velice,
Svou láskou je vždy předcházeje.
3. Ty, Bože, sám jsi můj král slávy;
Tvá moc nás v bezpečnosti staví;
Udílejž dle svých slíbení
Nám Jákobova spasení.
Neb v tobě potírávali
Jsme vždy své všecky protivníky,
A snadně pošlapávali
V tvém jménu pyšné odbojníky.
4. Jáť neskládal jsem v boje hluku
Své naděje v svém pevném luku,
Ni mne kdy obránil můj meč,
Když vůkol plála krutá seč.
Jen ty sám jsi nás zprošťoval
Všech nepřátel a zlostných lidí,
A v hanbu věčnou svaloval
Ty, kteříž lid tvůj nenávidí.
☛5. Tě, Boha svého na výsosti,
Dnem každým ctíme s uctivostí,
Tě za dary tvé chválíme,
A jméno tvé vždy slavíme.
Však nyní v hanbu vehnals nás,
I v potupu nás mnohou sázíš;
A ježtos dřív náš slýchal hlas,
Teď s vojskem naším nevycházíš.
6. Chceš, bychom zpět se obraceli
Vždy před našimi nepřáteli,
A ti, jenž zášť k nám chovají,
Vše naše jmění sbírají.
Jak ovce bez vší obrany
Jim jsi nás oddal k pohlcení,
Jsou také mezi pohany
Z nás pozůstalí rozptýleni.
7. Dědictví tobě někdy milé
Bez peněz prodals této chvíle,
Lid tebou draze koupený
Již nyní dáváš bez ceny.
Vždy v rouhání nás vydáváš,
I sousedé z nás posměch mají,
A v potupě nás necháváš
Těm, kteříž kol nás přebývají.
8. Lid, kterýž nás v své léčky chytá,
Vždy nad námi svou hlavou zmítá;
Kdo bídu naši vysloví?
Již národům jsme v přísloví.
Jáť musím vždy se styděti,
Když vidím, jak zle nám se daří,
A hanbu naši viděti
Dnem každým s uzarděnou tváří.
9. Vždy slýchám řeči utrhačů,
I potupný smích posměvačů,
A nepřátelé zlobiví
Jsou krve naší žízniví.
Ač to vše na nás přichází,
Však tebe z mysli nepouštíme;
Ač jsme v tak mnohé nesnázi,
Tvé smlouvy přece nerušíme.
☛10. Když srdce naše v smutku bylo,
Přec však se nazpět nezvrátilo;
Ni uchýlil se též krok náš
Od stezky tvé, jak ty sám znáš;
Ačkoli jsi nás hubíval
Na místě draků v prchlivosti,
A stínem smrti přikrýval
Pro mnohé naše nepravosti.
11. Kdybychom Boha svého byli
Kdy ze své mysli vypustili,
Neb rukou svých, nevěříc
Pozdvihli k bohu cizímu:
Zdaližby ve své přísnosti
Bůh toho nebyl vyhledával?
Pán, jenž zná srdce skrytosti,
Dle toho by nám též mzdu dával.
12. Anobrž pro tebe den každý
Lid dopouští se na nás vraždy,
Jsme jmíni jako bezbranné
K zabití ovce oddané,
A zlým v moc dáni bezděky.
Ach procitiž, proč spíš, o Pane?
O nezažeň nás na věky,
Dejž, ať tvá pomoc nám se stane!
13. Proč ty, jenž svých vždy blízek býváš,
Tak dlouho již nám tvář svou skrýváš?
Proč nedbáš našich trápení
I všechněch našich soužení?
Ach, duše naše sklonila
Se již až k prachu strastmi těmi,
strastmi těmi,
A potupa nás snížila,
Tak že náš život přilnul k zemi.
14. O povstaniž již bez prodlení
K našemu, Pane, spomožení!
Jen na tebe my čekáme,
Svou pomoc v tobě hledáme;
Ty vládneš světem v mocnosti,
Tys Bůh náš věrný bez proměny,
Spas nás pro hojnost milosti,
A vykup lid svůj vyvolený.