Vandrovali hudci,
dva pěkní mládenci.
Řek’ jeden druhému,
bratr bratru svému:
„Slyšíš, milý bratře!
vímť já dřevo krásné.
Dřevo javorové,
na housličky dobré.
Pojďme, je utněme,
houslí nadělejme.
Houslí mně a tobě,
ať zahrajem sobě.“
Když ponejprv ťali,
dřevo zavzdychalo.
Když podruhé ťali,
krev se vyprýštila.
Když potřetí ťali,
dřevo promluvilo:
„Nesekejte, hudci,
vy pěkní mládenci!
Však já nejsem dřevo,
jsem já krev a tělo.
Jsem pěkná děvečka
tu z toho městečka.
Matka mě zaklela,
když jsem vodu brala.
Když jsem vodu brala,
s milým si postála:
Abych zdřevěněla
a javorem byla.
Javorem vysokým
s tím listem širokým.
Jděte, hudci, jděte,
mé matce zahrejte.
Zahrejte u dveří
o té její dceři.“
Hudci počnou hráti,
matička plakati.
„Nehrejte mi hudci,
vy pěkní mládenci!
Nic vy mi nehrejte,
v srdce nebodejte.
Dosti já hoře mám,
když dcery své nemám.
Přenešťastná máti,
co klne své děti!“
Mám já dosti hoře
po dceři Barboře