Stojí, stojí skála v hlubokém lese,
podle ní cesta v habrovém houští,
a na té skále dub velikán pne se,
král věkovitý nad věčnou poutí:
k nebesům holé vypínaje čelo,
zelená ramena drží na vše strany;
tuhý oděv jeho hromem rozoraný
a pod oděvem vyhnilé tělo:
dutina prostranná, příhodná velmi —
pohodlný nocleh líté lesní šelmy!
A hle, pod tím dubem na mechovém loži
čí je ta postava veliká, hrozná?
Zvíře, či člověk v medvědí koži?
Sotva kdo člověka v tom stvoření pozná!
Tělo jeho — skála na skále ležící,
údy jeho — svaly dubového kmene,
vlasy a vousy vjedno splývající
s ježatým obočím tváři začazené;
a pod obočím zrak bodající,
zrak jedovatý, podobný právě
zraku hadímu v zelené trávě.
Kdo je ten člověk? A to mračné čelo,
jakými obmysly se jest obestřelo?
Kdo je ten člověk? Co chce v této poušti? —
Nic se mne neptej, ohledni se v houští
z obé strany cesty; zeptej se těch kostí,
ježto tu leží práchnivějíce;
zeptej se těch černých, nevlídných hostí,
ježto tu krákají obletujíce:
ti mnoho viděli — ti vědí více!
Tu však muž lesní z lože svého skočí,
zrak upřený v cestu divoce plane;
kyjem ohromným nad hlavou točí
a skok za skokem prostřed cesty stane.
Kdo přichází cestou? — V hábitě mládenec,
kříž maje v ruce, za pasem růženec! —
Utec, mládenče, obrať se zpátky!
Tvá cesta v jistou tebe smrt uvádí.
1=Životě lidský i beztoho krátký,
a škoda tvého panenského mládí!
Obrať se, utíkej, co ti síla stačí,
dokud kyj ohromný na tě nepřikvačí
a neroztříští tvou hlavičku v kusy! —
Neslyší, nevidí, v želu svém hlubokém
jde dále před se povlovným krokem,
kde života svého pozbýti musí. —
„Stůj, červe, kdo jsi, kam tě cesta vede?“
Zastavil se poutník, zvedna líce bledé:
„Jsem zatracenec,“ — odpovídá tiše —
„do pekla cesta má, do satanské říše!“
„Hoho, do pekla? — Čtyřicáté léto,
co již tu sedím, mnoho jsem slyšíval,
mnoho vidíval, ale písně této
potud mi nikdo ještě nezazpíval! —
Hoho, do pekla? Netřeba ti kroků,
sám tě tam dopravím, nevzdechneš ani! —
Však a se naplní můj počet roků,
přijdu snad za tebou také na snídaní!“ —
„Nic ty se nerouhej milosti boží!
Dříve než jsem viděl den života prvý,
zapsán jsem peklu otce svého krví
klamem ďábelským — pro pozemské zboží.
Milost boží velká, a znamení kříže
zlámeť i strašlivé pekelné mříže,
porazí satana se vší jeho mocí!
Milost boží velká, ta ráčí dáti,
že se slabý poutník co vítěz navrátí,
dobuda zápisu z pekelné noci.“ —
„Co pravíš? — Za těch let, za čtyřiceti,
bez počtu jsem jich do pekla sklátil,
však se ještě nikdo zpátky nenavrátil! —
Slyš, červe, jsi mladé, heboučké pleti,
byl bys mi dobře, místo tuhé zvěři,
za malou pochoutku dnes na večeři;
ale pustím tě — nechám tebe jíti —
však ještě nikdo, co jich tu šlo koli,
neušel mojí sukovité holi! —
Pustím tě, červe, ale to chci míti:
přisahej, že potom věrně mi povíš,
co v pekle uvidíš a čeho se dovíš.“
I vztýčil se poutník, a vysoko zdviže
hůl svou poutnickou se znamením kříže:
„Přisahám na kříže svatého slávu,
že ti z pekla věrnou přinesu zprávu!“