Vše sivo kolem, mraky temně šedé
jdou v dál a šíř,
svou družku zimu podzim k hodu vede,
a jíní jemnou pýř
jim na svatební cestu sypou mraky —
ach, nejen jim; mně taky!
Zapadlo všecko, srdce mé i hlava,
v hruď dech’ mi chlad;
poslední kvítí duše opadává,
a přes noc snad
krev žití rozkazu se vzdorně zpeří —
a z vlastních musím dveří.