Na vrcholky starých stromů
zasedají ptáčkové;
„jaro táhne, jaro přijde!“
zpívají si ptáčkové.
Ach proč rdí se dálných vrchů
sněhoskvoucí temena?
jaký žár to, co z nich šlehá?
jaká zář to plamenná?
Ledy tají, nebe plane,
ducha líbá příroda,
z těsné skrýše touží srdce,
hravě peruť pozvedá;
ach, co platna všecka bázeň,
jíž jsem lásku tajila?
zrazena jsem, zrazena jsem,
a mě vesna zradila.
Pověděli všemu světu
o mé lásce vánkové,
pověděli miláčkovi
o ní jarní ptáčkové.
Nuže mluvte, povídejte,
ať to pozná, ať to ví —
sladce chci jej k srdci vinout,
pakli láskou odpoví.