Nade háje
svatá večernice vzešla,
odpočívá, strmé hory přešla,
dálné pouště, dálné ráje.
Hlavu klade
spanilou v klín měkký šera,
obláčky jí pozdravení sterá
nesou ode noci mladé.
V modré mlze
zahalena řeka vítá
zašeptáním ji, a z květů zkvítá
vstříc jí krásná čistá slze.
A já v tebe
hvězdo dálná! zraky nořím,
v tužbě plynu, luzným žárem hořím —
ozař, ach! mé duše nebe.