V loubí vinním v kruhu přátel
zasmušilý jinoch dlí,
touha, smutek v jeho tváři
ubledlé se zrcadlí.
„A ty ještě stále teskníš?“
dí mu přítel nejdražší,
„nemni na domov — a připij!
víno žel ti rozplaší.“
On však neslyší, a dálný
domov jen mu v mysli tkví.
„Pravý domov jest, kde shledal
duch tvůj duchů bratrství!
Což ti drahým jest jen místo,
hrstka země jen a prach?
nenahradí ti jich spolek
rovných myslí, rovných snah?“
Nenahradí, nenahradí!
miluji ten prach, tu zem,
hrstku půdy, každé stéblo
neunavným plápolem;
s každým křem mé srdce srostlo,
s každým pramenem můj dech,
každý kámen jest mi svatým —
drazí přátelé — jsem Čech!