Jsi upoutána v sníh a led,
ty milá máti země!
se vší svou krásou ukrytou
a v sněžném rouše zavitou
pohřbena ležíš temně.
Na srdce led ti položen
a závoj z mlhy k očím,
nezřím již květu růžových,
neslyším písní medových,
ve spustlý sad kdy kročím.
Však hle! již tamo z daleka
ti smilování kyne,
zvedá se slunko výš a výš,
a celujíc tě opět blíž
ku srdci svému vine.
A mocně pouto ledové
v radostné slze mění;
ó plesej v nové svobodě
dík milosrdné přírodě
a jara políbení.