Do hor vniká jara záře,
tužba smělá budí květ,
krása touží ze žaláře,
z poupěte se dere svět;
omlazené slunce jásá,
a v té směsi blažené
sladká bolesť mnou otřásá —
chceš rozkvétat, srdce mé?
Vítězně ve mráčku skví se
první bouře, těkajíc,
a kdy hravě utiší se,
země letí nebi vstříc.
V prsou dují mladá muka,
žití nové, plamenné,
tisíc úzkých roušek puká —
rozkvěť, rozkvět, srdce mé!