Není to lesk tvůj, nebešťanko,
ó vesno! zač tě proslavím,
kdy zřím tě, ráje odchovanko,
nad krajem svitat mlhavým.
Nesvětím v nádherném tě hávu,
jenž v obdiv prostřen po kraji,
ač, milostná, tvou božskou slávu
slavíčí žalmy zpívají,
ač slunko planouc pozvedá se
co koruna ti nad hlavou
a květy u vítězné kráse
zem kryjí skvoucí záplavou.
Nejásám, že svou tvůrčí ruku
na vonná kladeš poupátka,
že rozvlní se v každém puku
života krůpěj přesladká.
A paprskem své spanilosti
nechť omlazuješ přírodu,
ó vesno! za to s horoucností
přec velebit tě nebudu;
leč žehnám ti, královno velká,
že vlídně s nebes výsosti
skvost nejdražší co těšitelka
trpící neseš lidskosti,
že kouzlí v srdce osiřelé
svit radosti tvá čaromoc,
že dech tvůj na pochmurném čele
úsměvem jasní smutku noc.