Zlatil Praze steré štíhlé vížky
skvělou září oheň západu,
když se oko bratra Jana Žižky
zahledělo smutně od hradu.
Chmurně klonil Trocnovský Jan hlavu,
kterou povál šedin první sníh,
hledě dlouho dolů na Vltavu,
jež se rděla v proudech pěnivých.
Duše mužná, zapředena v dumy,
neslyšela krále svého krok…
„Jaké hoře srdce tvoje tlumí,
že tak chmurně v šumný zíráš tok?“
Václavovým mírným, vlídným slovem
Žižka vzbuzen skráň zas klonil níž -
Že tu tiše teskním nad domovem,
ty mi, pane jasný, odpustíš!
Těžké dumy, pane můj, teď tepou
prudkou silou v lebce do čela
při pohledu na tu Prahu lepou,
jež se nebes ohněm zarděla.
Vidím v duchu betlémského Jana,
plameny jak již ho ovály - -
jistě létla duše mukou zdraná
i v té chvíli sem k nám do dáli.
A zde doma po něm nyní sténá
v pravdě vroucně jen ten prostý brach,
jehož věrná ruka zmozolená
lopotí se v dolech, po horách.
V šedé hrady, v města zlatých bání
úsilně se škodný dere pýr,
zavátý k nám od cizinských strání,
hyne národ - starý bohatýr!
Mlčí král a Janu tiskne ruku
hledě tiše dolů do noci…
„Cítím také duše tvojí muku,
ale pomoz, lze-li pomoci!“
Odešel - a zůstal na nádvoří
se svým srdcem jednooký Jan -
zíral vzhůru, jak tam vábně hoří
zlatá světla u nebeských bran.
Tam v té výši viděl mistra Jana,
k němu volal v modrou oblohu:
„Pro tebe, má hlavo milovaná,
zemi naší, dá Bůh, pomohu!“
(V záři minulosti 1894.)