Když petrklíč se v trhu zjeví
a kytku z něho v ruce mám,
jak zatoužím si, nikdo neví,
tam za planiny domů k nám.
Tam každý břeh je zeleň živá,
a šípek, hloh je oltář sám,
tam smrčin píseň ševelivá
mne vábí v dál, mne vábí k nám.
Ta jala mne již v čáry klamné,
když v bor jsem běhal k dětským hrám,
teď ve dne, v noci volá na mne:
„Nech všeho tam, pojď domů k nám!“
Já slyším ji, ó, vábí, mámí,
však darmo toužím, vzpomínám -
rok od roka víc zarůstá mi
ta pěkná cesta domů k nám!
(Lumír 1891.)