Jak lepý kvítek na kolébce leží
hoch drobný, střežen mladou chůvou svojí;
mlékový nádech s růžovým se pojí
a květně barví jeho líčka svěží.
Ta chůva zpívá: „Kéž tě Pánbůh střeží,
a strážný anděl ve hlavách ti stojí -
již usni, dítě, zamkni očko dvojí,
sny ze zlata kéž hlavičkou ti běží!“
A tatík synkův na banketě hlásá:
„My Němci jsme, zvuk barbarský nás dusí,
jen v řeči naší pronás žije krása!“
Zde doma zpívá chůva od Šumavy -
a usmívá se jeho synek rusý,
jak česká píseň zní mu kolem hlavy…
(Světozor 1885.)