Na té Bílé hoře
smutné okolí,
až z divného hoře
srdce zabolí.
Od té hory Bílé
chladný táhne van
přes daleké míle
do všech českých stran.
Že kdys na té hoře
dupla kopyta,
dosud po oboře
půda rozryta.
Dupala tam v čela
tvrdá podkova,
aby zapomněla
duše domova.
Dupala tam těla
jako mrtvý brak,
aby země celá
vyplakala zrak.
Tatínkové, mámy
aby pro děti
vytrhali sami
všecko z paměti.
Z černé hlíny vane
horké krve dech -
na své srdce zdrané
vlož ji, kdo jsi Čech.
Ve hrudi když není,
ať je na hrudi,
krev snad chladnou zpění,
paměť probudí…
Světozor 1886.)