Čarovná země, lesů tmavou třísní
jak věncem luzným ladně zdobená,
nevěsto tichá, strastmi zlomená,
ó přijmy lásku skrytou v chudé písni.
Bouř zlá ti vála po zeleném luhu,
jen chladný žal ti padal do klína,
kde Svratka šumná temnou vleče stuhu,
dál k vlnám Bečvy, k stráním Hostýna,
na Hané květné, zlatodárné roli,
až tam, kde Tater teskný vane šum,
kde duše dobré, jak to tuze bolí,
již ani nežalují nebesům;
kde v dlaň tvář klesá zbědovaná, siná,
a lehký vánek vzdechy unáší,
že si náš Pánbůh dlouho nevzpomíná
na duše snící v chudé salaši.
A světem širým kdože porozumí,
jak nekonečně velký je ten bol,
o němžto ve dne dumy skládá dol,
o němžto v noci bory tmavé šumí?
Jen my, jen my ti rozumíme zcela,
ty druže věrná, srdce ze zlata,
nevěsto naše, které drze s čela
strhána slávy rudá poupata -
těm písním, které chyši tvojí zbyly,
jak hvězdy zářné do hluboké tmy,
těm dárkům dobré podkarpatské víly,
jež duši tvoji těší, živí, sílí,
byť nerozuměl nikdo - rozumíme my!
Sem přikloň, drahá, ochořelou hlavu,
na starou naši věrnou tobě hruď,
pak mužně půjdem v nepřemožném davu,
jen upřímnou nám vždycky družkou buď!
Ne jedné lípy vykvetli jsme sněti,
a trpěli jsme tolik dlouhých let,
nuž jednou matkou odkojené děti,
sem khlavě hlavu, s písní jarou v před!
(Osvěta 1882.)