Mé milé děti, chaso skotačivá,
jež moudře sedíš v školské lavici,
vím, že ti skřivan stále v srdci zpívá,
ač vážnost velká dlí ti na líci;
vím, že bys radši proběhla se v boru
a poslouchala ptačí pláč i smích,
než hrbila se nad stránkami knih,
v nichž popisy jsou divných božích tvorů!
Ó vím to, děti, že než násobilka
je milejší vám z dávna pěkná zvěst,
že nežli k cifrám raděj hledí čílka
tam k modré výši na tisíce hvězd;
když do mapy se oko vaše ztápí,
vždy zdá se mi, že milý praví hled:
Ach, byl by to přec čarokrásný let
tak na křídla se posaditi čapí.
Vím, že zná leckdy vaše hlava mladá
o ptáčku mladém, štěbotavém víc,
než ten pán v brejlích, jenž své moudro skládá
do bílých listů slavných učebnic;
že nevábí vás zajíc na papíře,
že srdce v prsou jinak zabuší,
když vzpomenete, tenkrát za uši
jak chňapli jste ho ve vystlané díře.
Ó často dětskou roztomilou duši
chtěl proniknouti mnohý poeta,
však srdce mužné zdaleka jen tuší,
co ve hlavičkách malých rozkvétá;
mní moudrý duch, že vnikl v duši děcku -
v tom diblík rusý dá se do smíchu,
a mudrc krám svůj skládá potichu -
ten úsměv strhal přízi jeho všecku!
(Světozor 1885.)