Babička nám stoná,
smutna v lůžku leží,
kořeníčka vonná
snáší vnučka svěží.
Z křenu lupeníčko
nebo čerstvé, mladé
mateřino líčko
na čelo ji klade.
Pro lék ještě nový
na komoru letí:
„Odvar heřmánkový
jistě pomůže ti!“
Kořeníčko žádné
ještě nepomáhá,
jako lípa vadne
babička nám drahá.
Volá dítě v bolu
třaslavýma rtoma:
Honem s lůžka dolů,
zlatá babičko má!
„Tvoje malé robě
umříti ti nedá,
nezapadne v hrobě
hlavička tvá šedá!
Hlava má se schýlí
v lůžku na tvém místě,
anděl smrti bílý
omýlí se jistě!“
(Světozor 1887.)