Tam vůdce stál. A před ním legiony
se bojechtivě vlní v obzor šerý;
tam jícny děl a pušek tisícery,
jež chrlí hromem blesků miliony;
tam jízda po stranách a gardy v zadu,
jež rovny zjevení jsou koní stádu,
co pod svým krokem život ničí každý,
jež neleká se násilí ni vraždy.
A proti nim pak voje stejné síly
a stejnou odvahou vstříc smrti pílí.
Však kolik naděje zde, lásky, štěstí,
slz dětí, sirot, otců, bídných matek?
Jak mnohý mladý život, skvostný statek,
kterému posud hvězdy slávu věstí?
A proč ten boj? Pro statky, práva lidu?
Pro volnost, vlast, by zdrtil lidstva bídu?
Pro ideje, jež život lidský krášlí?
Ci z touhy po tom, bychom pravdu našli?
Ne! z ctižádosti pouhé, slávy jména
jest rozpoutána vražda bezejmenná,
hroznější Kainovy, neb ruky vzmachem
učiní tisíce ty bídným prachem.
By jednu hvězdu k diadému slávy
své přidal, aby zmnožil zář kol hlavy
a přenesl ji skvoucí na věk příští
co jméno, o které se časy tříští.
A César stál a přehlížel své voje;
ty myšlenky, jak včelek zlaté roje,
jak blesky nocí míhaly se hlavou,
a on se zadumal nad lidskou slávou.
Vzleť skřivan, v nebe zazvonil svou písní,
a César cítil, jak mu prsa tísní
cos neznámého, jak ten azur celý
mu leží na prsou jak krunýř skvělý —
I sklonil zrak: a za ním pobočníci
na ruky všemocné kyn čekající
s úžasem nad váháním k němu zřeli.
A v dáli na matku, na sestru svoji,
na ženu — posledně vzpomínal mnohý
a s touhou myslil: Kéž je konec boji,
kéž ponesou mne nazpět zdravé nohy!
A César posud stál se zadumaným čelem.
A mnohý děl: »O plánu dumá skvělém!«
A jiný: »Bude mír, já přijdu domů
a matičku svou starou zlíbám vřele!«
Tu César, v oku blesk — kýv' čelem směle:
i zaduněla země zvukem hromu,
a nastal boj…