Na skále vysoké v lese hrad stál
kdes v zemi daleké, bydlel v něm král
starý už, šedivý, sesláblý kmet,
jenž zemí panoval přes půl sta let.
Když už vlásť nemohla žezlem mu dlaň,
koruna tížila umdlenou skráň,
svolal svých potomků předlouhý řad
k poslední závěti na skalný hrad.
Synů pět, tolikéž královských dcer
ku hradu řídilo cesty své směr,
svedli sem dětí svých hloučky ze všech stran,
ba člen už jeden spěl v pradědův stan.
Králi se blahostí zaskvěla líc,
když viděl drahých dav sobě jít vstříc,
v očích mu zaplanul radosti vznět,
vřele kdy celoval potomstva květ.
Slavnostní připravit skvělý dal hod
a šest dní hostil dřív slavný svůj rod,
sedmý den, veselý když ustal ples,
kol trůnu shromáždil svých milých směs.
S žezlem a korunou usedl v trůn,
jal čísť se v závěti těchto rad run:
„Zatím své poklady rozdílím vám,
tomu, kdo zvěční je, korunu dám!“
Na povel sluhové spěli sem v sál,
zlato, jež přinesli, rozdával král,
i perly, démanty po stejnu všem,
co mu kdys splodila bohatá zem.
Něm každý přijímal drahý ten skvost,
mysle, jak zvěční jím čin svůj a cnosť,
jen útlý pacholík hlučně se smál,
chlubil se všem, co dal praděd mu král.
Na to král propouští potomky své,
z nichž každý čin jeho přemoudrým zve,
že zboží dědicům v stejný dal díl
a právu ku vládě vyměřil cíl.
Ku bráně provází král hosti pak,
aj, kam to pojednou upírá zrak?
Hle, dav tu žebráků chorých a mdlých,
v jich středu maličký pravnuk se mih’.
Nevinné pachole postojí tam:
„Co mám zde, ubozí, daruju vám!“
Z brašničky rozdává zlato jim v dar,
aby je mijela bolesť a zmar.
Starému králi se zradostní líc,
dí: „Kdo si zaslouží koruny víc,
než můj zde pravnuk, jejž díla jen ctná
zvěční, onť chudinu blažiti zná!“
V údolí pod hradem lid zatím dlel,
novému králi co v ústrety šel,
by slavil dědice koruny stklé,
již sejmul dobry král s hlavy už mdlé.
V královském průvodu sešel k nim děd,
starý král a za ním vznešený sled,
pravnuka nástupcem trůnu jim dal,
ozvěnou sláva zní od hradu, skal. —