Povím vám, jak měsíc chodí
po nebeské báni,
ve sboru když hvězd se zrodí,
až kdy v skon se sklání.
Svůj si vyjde na chodníček
po západní záři
celý jako kominíček
s počerněnou tváří.
V jasnu pak se azurovém
den ode dne meje,
za týden už v rouše novém
do pola se skvěje.
Jak lodička ku východu
chvatným letem pluje
v hvězdných racků doprovodu,
větřík do ní duje.
Dráhy ušed polovici
po týdnu už vterém,
zář mu vzplane v celé líci
podvečerním šerem.
Po slunéčku do kulata
osvítí si hlavu,
plno na se věsí zlata
světu pro zábavu.
A to zlato v stříbro mění
luhu na nebeském,
zem svou máti v nočním snění
krášlí čarným leskem.
A když týden třetí mine,
změní jasnosť v tváři,
s půli jedné stříbro splyne,
druhá zas mu září.
Srpek z něho pak se stane
na té cestě zpátky,
den ode dne méně plane,
život má už krátký.
Čtvrtým týdnem čím dál více
měsíček se rmoutí,
v temnou roušku halí líce
na konec své pouti.
Kde mu první blaho kvetlo,
k své kolébce pěje,
kde mu žití vzešlo světlo,
shasnouť tam si přeje.
Ale skonem svým pak znova
obrodí se zase,
tak jej tvůrce stále chová
zemi ku okrase.