Vyšel jsem si před večerem
za tu naši vesničku
rozhlížet se pustým šerem,
hledat svoji hvězdičku.
Uzřel jsem ji, když jsem zraky
temný upřel na východ,
náhle se mi nad oblaky
mihnul malý — zlatý bod.
Když jsem stál tu v zadumání,
stále k němu vzhlížeje,
rostl a s ním jeho plání
i má blahá naděje.
Že se k sobě přiblížíme,
viď, ty milá hvězdičko,
že se spolu políbíme,
bludná noci poutničko!
Že ti řeknu, bys mne vzala
na pouť dálnou v šírý svět,
by má duše zaplesala,
v nebe mohla doletět!
V tom, hle, šedý mráček pouhý
hvězdičku mou zahalil,
nuž — nechť marné jsou mé touhy,
konečný přec jest můj cíl!
Čí duch k hvězdě ctnosti pne se
k poslednímu vzdechnutí,
toho v slastný ráj unese
na své zlaté peruti! —