V potu své tváře Boha po výroku
dobývá dělník sobě chleba,
on tihou práce v každém jařmu kroku,
ve světě slouží, kde ho třeba.
Rozrývá hory, doliny rovná,
řeky a rokle přepíná mosty
a přece mysl jeho tak skrovna,
a on sám člověk chudý a prostý,
ten dělník, dělník chudý a prostý! —
Ze ráje vyhnán světa blahobytu,
nouzi se vzpírá pilnou prací
slunce než vzejde, od ranního svitu,
pod obzor až se opět ztrácí.
Na chýši, domě, velebném chrámě,
paláci — znaku nádhery, pýchy,
dělníka silné pracuje rámě —
a on sám člověk pokorný, tichý,
ten dělník, dělník pokorný, tichý! —
Jinému přejná čeho sudba skytá,
pozbaven jmění, moci, slávy,
pohledem vděku jeden dar jen vítá
poslaný s nebe — pevné zdraví.
Pro jiné půdu orá a vláčí,
z níž hýří boháč na spůsob možný,
často své sousto slzami smáčí —
a přec v té bídě mravný je, zbožný,
ten dělník, dělník mravný a zbožný! —
V klopotném žití zmítán světa ruchem,
zrozencem z nízkého ač stavu,
pokroku milovný, neklesá duchem,
svobodu jeho hájí právu.
V otcině zpola pozbývá tísně,
prospěchář neníť on licoměrný,
on jenom pěje národní písně
a jest, jak býval vlasti syn věrný,
ten dělník, dělník vlasti syn věrný!