Druhu starý Libušiných dětí,
příteli náš v žalu mrazných let,
přijmi s chudé zpěvákovy sněti
prostý bílý květ!
Předků našich stále věrný skřítku,
tebou štěstí slétlo v síňky chat.
Ó, Čech dobrý klasů zlatých kytku
nad meč ostrý vždycky míval rád!
Dřevo svaté, při tobě v květ písní
rozpučel se ňáder vřelý tluk,
pestrých jako květy horských luk
na podjaří, jež jim skráně třísní.
Rádlo prosté, nad zoranou líchou,
kdy čas hrůzy došel k poledni,
slýchalo jsi jenom kletbu tichou,
neboť slza vyschla poslední…
Na hrudách však za otcovským pluhem
znova píseň zanotoval ret;
nejdřív s bázní prolétla se luhem,
hoj, juž bystře pustila se v let
jako holub s prvou ratolestí…
Zaletěla k nebi v Čechů velkých kruh
a tam řekl Bůh:
„Zasluhuje také trošek toho štěstí
národ, který tak miluje pluh!“