Byť očí tvojich čaruplné kráse
jich žár se rovnal, kterým planou obě,
svět ledu tolik netajil by v sobě,
leč celý vzplál by v požáru a jase.
Leč nebe obeznalé v naší mdlobě,
vědouc, že zrak by podleh’ ve zápase,
lesk jejích utajilo v mlhy řase,
že stlumen svítí v žití tmách a zlobě.
Žár očí tvých tvou nedosáhne vnadu,
tož jen, co chápat lze z tvé krásy celé,
jež božská jest, my můžem’, zamilovat.
A stáří moje cítí tutéž vadu,
že pro tebe, ač mru ve vášni vřelé,
přec málo plám a zdám se chladnost chovat.