Pod jilmou na stráni, v zemi nesvěcené,
leží zakopáno dítě pohozené.
Vlastní rukou ho tam matka zakopala
tajně o půl noci — ani nezplakala.
Ani roveček mu nikdo nepřipravil
ani křížeček tam nikdo nepostavil.
Teskno je tam, pusto — jenom v noční době
něco se tam ozve v tom zakletom hrobě.
Něco podobného ku dětskému pláči —
bílé dítě tam po svadlé trávě kráčí.
Oči má zapadlé, to samou žalostí,
a v tvářích má vrásky, to samou starostí.
Jen když měsíček mu květinku ozáří,
tu probleskne radost jeho smutnou tváří.
S potěšením hned se ku květince kloní,
však sotva k ní sáhne, už je taky po ní.
Sotva se jí dotkne, uvadne, opadne;
ach, nekvete jemu v světě štěstí žádné.
Kdež pak by se pro něj taky štěstí vzalo,
když proň žádné oko nikdy nesplakalo?
Když ho nikdy žádná matka nelíbala —
kdež pak by se pro něj jaká láska vzala? —
Proto se vždy zase nazpět k hrobu krade,
a když se vytrápí, tu se k spaní klade.
A pak se mu snívá, že nevadne kvítí,
že ho matka líbá; — chtěl by věčně sníti!