Otče můj! který tak přeláskavě
vedls’ srdce moje od dětinství,
od prvního tluku v malém nemluvňátku
do tlukotu v mládci bujně-smělém!
Pane! kterýs učil tlouci
srdce moje pro vše dobro v světě,
jenž znáš útroby a city moje:
neb tys sám mne učil cítit, mluvit —
smilůj, smilůj se teď nad chovancem svým!
Zplanula v něm svatá věčná láska,
a on bloudí nyní světem šírým
hledat srdce, jež by rozumělo
neukojitelné touze v ňadrech mdlých:
Nikde však ohlasu nenachází! —
Vím to, vím, že v světě jej nenajdu,
neboť od každých tu lidských ňader
jsem vyloučen, vyhnán, proklet,
proto že mi žádný nerozumí.
Kdyby znali velkou mojí lásku!
Neznají však — jako vrahu kážou
všude dále, pryč mne v pouště jíti,
a sílají hromy v srdce moje,
které vzteklou zplanulo lítostí,
tak že nenávidí lidstvo celé!
Protože spálili srdce moje
hromami na něj sesílanými —
a v mých útrobech je jako v místu
v kterém dub stál, a však hrom zatloukl! —
Vím to, vím, snad hříšné jsou mé touhy,
tuze velké, zpupné, světoborné;
Otče můj, však tys je v srdce vštípil!
Dal’s mi je, ne aby — v zříceninách osudnýchli —
nepodlehnuv budu pevně státi,
vášní pán, jedinkou svatou vášní -
smrt mé touhy na věky zdusila,
s lichým srdcem i má duše shnila!
Otče, ne — to ty nemůžeš chtíti!
Slyš mé prosby, teskné moje vzdechy
svědčící, že příbuzen jsem tobě!
Pane, hospodine — smilování —
smilování! ty nemůžeš, nemůžeš to chtíti,
aby prachu syn hynul, umíral,
tobě, tvůrci svému, předhazuje,
žes’ ho zradil, žes’ pro bídnou hříčku,
— pro kterou sám zloboh by se zhrozil —
dals’ ty touhy v červa nešťastného…
Bože, tvůrče, otče — smilování! —